Srpen 2012

Bolest

28. srpna 2012 v 14:59 | Emily Immortel |  Můj život
Každý, kdo v životě ztratil něco, nebo někoho, na kom mu strašně záleželo ví, co je to opravdová bolest, že je to něco jiného, než když si rozbijeme koleno, nebo zlomíme ruku. Vnitřní bolest je mnohem silnější, a mnohem víc nás ničí než ta díky povrchovým zraněním. Já ztratila. Během tří let jsem ztratila mnoho lidí, na kterých mi velice záleželo, přišla o lidi, díky kterým jsem byla na světě, ale pak i o pár z těch, díky kterým jsem tu stále.

Tak nějak od začátku.
Před třemi lety dostal můj strýc nemoc a po měsíci léčení to nezvládl a zemřel. Ano, byl už starý a neustále se ničil cigaretama, ale mohl tu snámi aspoň ještě těch deset let počkat. Jeho pes, už si ani nevzpomínám, jak se jmenoval.. Zemřel pár měsíců po něm na stáří a možná i na něco jiného, kdo ví. Asi rok potom, pár dní před míni narozeninami, když jsem byla na dovolené mi volal taťka, že je děda v nemocnici. Nechápala jsem proč, ale strašlivě sem se rozplakala. Sdělil mi, že je v komatu.. Prý ho zmlátil nějaký rom v podchodu, kvůli peněžence s pár drobákama. A asi tři měsíce na to našla babička tetu, jak se svíjí bolestma v břichu. Ihnet pro ni přijela záchranka ale boj nezvládla a přišla jsem i o ni. Tetza byla skvělý člověk, který mě toho v životě strašně moc naučil, ikdyž si to možná ani neuvědomovala. Babička z toho byla už na prášky, ale jediným štěstím bylo, že se probudil děda. Všichni jsme měli takovou radost! Bohužel, neoslavovali jsme velmi dlouho. Dozvěděli jsme se totiž, že si nic nepamatuje. Sice po pár dnech se mu něco začalo vracet, ale pletl si nás. Mozek mu nedokázal fungovat jako normálnímu člověku a musel jít do péče sestřiček, které přesně věděli, jak se k dědovi chovat. Naštěstí se všechno po těchto věcech trošku sklidnilo. Jenomže stále sem tady byla já. Ta, která vždycky musí přijít a odhalit něco, co by se snad asni nikdo neměl dozvědět. Zjistila jsem totiž, že mamka podvádí taťku. Věděla jsem ale, že na taťku toho je teď moc a nemohla jsem něco říct. Všechna ta úmrtí a úrazy byly totiž z jeho rodiny, z taťkovi strany. Nikomu sem tedy nic neřekla, a tvářila jsem se, že je všechno v pořádku. Netrvalo dlouho, a byla tu další pohroma, u které se mi málem zhroutil svět. Děda na svoje zranění zemřel. A aby toho nebylo málo, cestou na pohřeb jsme měli bouračku. Nebylo to nic moc velkého a nikomu se nic nestalo, ale auto bylo rozbité a my byli v šoku. Když se všechno uklidnilo, rozhodla jsem se, že musím něco udělat proto, aby máma přestala taťku podvádět a zůstala s námi. To se mi bohužel nepodařilo. Spíš sem zavinila to, že se matka odstěhovala. A rím jsem přišla o dalšího člena rodiny. Přesto mi babička říkávala, a stále říká," že život jde dál,a s ním i my"." že se nemůžeme ohlížet zpátky na to, co bylo, i když by jsme nejradši vrátili ty krásné chvíle prožité s lidmi, kteří se nám už nikdy nevrátí"
Jdeme dál.

Neohlížej se!

27. srpna 2012 v 15:05 | Emily Immortel |  Můj život
Asi každého z nás potkalo v životě něco, co mu naprosto změnilo život. Mohla to být příjemná věc, ale také nepříjemná. Někomu změní život láska, někomu rozvod. Někomu zase ten malý zázrak, který se narodí ženě a muži na důkaz jejich lásky a chtíče. Někomu se nenarodí dítě, ale adoptuje si ho a miluje ho jako svoje vlastní, u někoho je to pes. Nejlepší přítel člověka jak se říká. Každý z nás problouvá životem s nějakám snem, s přáním o kterém ví, že ho může uskutečnit, ale každý, skoro každý máme v životě sen, o kterém víme, že se nám nikdy nesplní, ale je to dobře. Všichni nemůžeme mít všechno.. Mnoho z nás, ale i já se perkrát za život polituju, sama sobě říkám "Proč já?" . Jsou okamžiky, ve kterých bych nejradši chtěla vypnout čas aby neplynul tak rychle, aby nešel dál. Stárneme, časem, podle věku začneme každý od života chtít něco úplně jiného.

Byla jsem ta malá princezna, kterou každý obdivoval. Za svého okolí jsem často slýchávala "Podívejte, jak má krásné a velké kukadla". "Jů, ta má ale krásné vlásky". Bylo toho hodně, a bylo neuvěřitelně příjemné to poslouchat. Jenomže jak šel čas a já stárla, už sem nebyla ta roztomilá holčička, nad kterou se každý rozplýval. Začínala jsem být lidem trošku naobtíž. I když to nikdy nepřiznali, s odstupem času to teď tak vidím. Ale i z tohohle jsem díky času vyrostla, a stala se ze mě, jak mnoho lidí říká "mladá slečna". Začala jsem se víc učit a věnovat se zvířatům. Máme doma mnoho ještěrek, hadů, ale i křečků, andulku, potkana, a nebo agamy vousaté. Je to takový soukromí zverimex. A dělá to hodně lidí, ale né všichni si uvědomují to, co třeba já. Každý měsíc se u nás doma narodí stovka úžasných tvorů, kteří jednou někomu udělají radost. Jenomže čas běží, hodiny tikají.. a my musíme jít dál, je to život, lidé se mění a já už jednou čekám, co ze mě jednou bude. Těším se na okamžik, kdy i já budu mít své miminko, nebo i vnoučata?

Zaláskovaná? Asi ne, jenom..

26. srpna 2012 v 21:15 | Emily Immortel |  Můj život
Pamatuješ?

Skoro jsem spala. Přišel si a lehl sis vedle mě. Pamatuju si, že ses na mě ani nepodíval. Otočil ses ke mně zády a přikryl se moji peřinou, podkterou jsme momentálně leželi oba.Posunul ses víc ke mně. Tak, že já jsem se nemohla skoro už hnout. Chvíli jsme takhle leželi, ale pak mě začaly brnět nohy, potřebovala sem si s nima zahýbat, ale nebylo místo. Jediné, co sem mohla udělat bylo, že je trošku pokrčím. Asi pět minut sem ležela s pokrčenýma nhama a pak.. Něco mě začalo lechtat ze spodu na stehni. Myslela sem si, že ses třeba jenom hnul a byla tam peřina, která se pohla. Nebylo to však tak. Začala sem cítit zvláštní pocit, který sem nikdy předtím necítila a ty dotyky se začaly pohybovat výš. Vtu chvíli jsem už stoprocentně věděla, že to nebyla deka, ale tvoje ruka. Už dlouho jsem tě pozorovala a přišel si mi strašně milej a hodnej. Bylo zvláštní už jen to, že ses tam objevil. Nevěděla jsem, co mám udělat. Byly tady jen dvě možnosti. Buď ti tu ruku vezmu a oddělám, nebo tě nechám a počkám, co bude dál. Bála sem se, a proto sem si vybrala tu první možnost. Nezapomenutelnej pocit, když jsem se dotkla tvé ruky a dala ti ji na tvou nohu. V tu chvíli jsem ti tu ruku nechtěla pustit, chtěla jsem ji co nejpevněji chytit a cítit tě třeba celou noc, bylo mi ale jasné, že se to nestane.. Ale, stalo, než sem mou ruku stihla odtrhnout od té tvé, znovu ti mě chytil. Držel si mě za ruku a příjemně hladil. Jak se říká, že děvčata mají měsíčky v bříšku, já tam měla přímo dinosaury. Leželi jsme tak už asi pár hodin, a mě začala brnět ruka, protože jsme je měli skřípnuté mezi sebou. Nezbývalo mi nic jiného, i když jsem opravdu nechtěla, ale musela jsem tě pustit. Chvíli jsem ležela a jenom tak, koukala do zdi, pak jsem se pootočila, a jenom jsem si tě prohlížela. Myslela sem si, že už spíš. Pak si mi nohala začal hladit nohy. Pamatuji si, jak jsem se pousmála. Věděla jsem totiž, že nespíš. Položil si mi ruku na podbříško a začal si mě znovu hladit. Chvíli jsem jenom tak ležela se zavřenými oči a užívala si ten krásný pocit. Po chvilce tvoje ruka vzala směr tam, kam by nemusela. Nechtěla, nebo nemohla sem se nechat osahávat a tak jsem tam položila mou ruku, když si na ni narazil, znovu si mě chytil a hladil.. nohama, rukama.. V tu chvíli mi bylo opravdu příjemně, cítila sem se s tebou strašně dobře, i když jsem tušila, že je to jenom záležitost jedné noci a né nic víc. Užívala sem si poslední okamžiky s tebou.. Když si odcházel, lehce si mi pohladil ruku, a já jsem zavřela oči, a snažila se konečně usnout. Věděla jsem jenom, že si si šel zakouřit s klukama na balkon, ale nikdy by mě nenapadlo, že jim něco řekneš. Asi po týdnu, si tam ty, já i kluci a holky spali znovu. Přišli jste k nám do pokoje,a le ty si tam jenom nahlédl, když si se na mě podíval, odešel si. Seděl si na křesle vedle v místnosti, viděla sem tě. Tvůj kamarád si sedl na protější postel mé kamarádky, podíval se na mě a potichu, ale zřetelně řekl "Ty jsi Emily? Emily Immortel?" Já jsem se na něj tak podívala a jenom jsem řekla "No, proč?" A on mi řekl, to, co jim vyžvanil. Bolelo to, protože sem si nemyslela, že to hned řekl svým kamarádům. Navíc ten, který se mě na to zeptal tam v tu noc ani nebyl, takže se o tom museli bavit ještě někde jinde. Strašně mě to mrzelo..
Po pár dnech sem se stebou o tom bavila na facebooku, a ty si mi řekl, že si nic nepamatuješ, že si byl opilý. Já ale slyšela, že ses večer, když už si tam vedle mě ležel bavil s tvým kamarádem a mluvil a odpovídal si úplně normálně.
Nevím, zda ti mám teď věřit, ale chodím kolem tebe jako bych tě neznala..


A teď mi řekněte, co byste dělali na mém místě? No, každopádně by jste nechodili, jakože ho neznáte. Vždycky, když se podívá, já sklopím hlavu, radši se podívám na zem a odejdu..

Teď ale opravdu, co byste dělali vy na mém místě?

Láska, zlost.. a třeba i nenávist?

26. srpna 2012 v 9:47 | Emily Immortel |  Můj život
Život každého z nás začal stejně, naodili jsme se své maminkce. Né ale každá maminka se do toho malého stvoření hned zamilovala. Např moje maminka ale no. Byli jsme hrozně šťastná rodina. Mnoho lidí nám to štěstí velice závidělo. Když mi bylo šest let, rodiče se rozhodli, že by chtěli další miminko. Shodou náhod, se mi sestřička narodila přesně na mé narozeniny. Byl to ten nejkrásnější dárek, jaký sem si mohla přát. Ne vždy ale s námi to štěstí vydrží až do smrti. Maminka se začakla hádat s taťkou a důvody hádek? Jak jinak než já. Nikdy sem ani netušila, že sem udělala něco špatně, ale pomalu mi začalo docházet, že chyba bude už jen to, jak žijeme. Taťka mi vždycky všechno (skoro) dovoloval, a to dělá do teď. Maminka byla přesný opak. Nikdy mě nikam nechtěla pustit. Za to moji sestru ano. Pouštěla i dovolovala ji všechno, co chtěla. Kupovala ji všechno co chtěla.. A dalších mnoho věcí a díky tomu vznikaly další hádky, ale nejen mezi mámou a tátou, ale i mezi mnou a mámou. Jednou sem doma uklízela, utírala prach a maminka měla nový, dotykový mobil. Já jsem měla ještě takový obyčejný a s tím jejím sem neuměla zacházet. Potřebovala sem ten její mobil uhnout a chytla sem t tak nešikovně, že jsem mobil odečmkla. Normálně to nedělám,a le byla tam otevřená smska a já si ji přečetla. Smska, ve které bylo napsané něco takového. "Miláčku, za chvilku odvezu Lenku na vlak, a pak jsem jen tvůj". Dost mě t rozhodilo, a koho by ne.. Asi měsíc, možná déle, jsem to nikomu neřekla. Dusila sem to v sobě, až jednou, jednou jsem ji řekla, co sem viděla. Stále sem doufala, že se zasměje a řekne mi " Víš Emily, to je jenom sranda, já miluju tvého tatínka, neboj". Ale opak byl pravdu, rozbrečela se a řekla mi, že už s náma nechce žít a že se chce přestěhovat ke svému příteli. Ten chlap, se kterým to táhla, byl nechutnej starej..napsala bych co, ale to nemůžu. Byl o deset let starší jak ona, s pleškou a chlupatou hrudí, jako kdyby byl gorila. Stejně sem mamince řekla, že pokud bude šťastná, ať zaním jde. Jenomže ona to vzala úplně jinak. Přestěhovala se tam, já zůstala s taťkou a sestra? ta je ještě malá a proto je ve střídavé péči. Mámu skoro nemám, a když se s ní občas vidím, vždycky se pohádáme, protože ona dělala všechno proto, aby byla šťastná, ale na neštěstí ostatních? to jí nezáleželo..

Občas říkám, že tomu, co nám máma udělala, se nedá říkat máma. To slovo je pro mě víc. Moje máma je moje babička, protože ta se o mě stará, podporuje mě ve všem co dělám a má mě ráda. Za to moje pravá máma? Ta, od které se očekává, že mě i sestru bude milovat tvrdí, ž její rodina je tam a já do ní jaksi už nepatřím..

Teď si o mně budete možná říkat, jak jsem zlá, ale museli by ste mě znát a vědět, jak to všechno probíhalo, nedá se to totiž jen tak popsat..

Myšlenky běhajíci mi v hlavě..

22. srpna 2012 v 2:25 | Emily Immortel |  Můj život
Oh bože jsou dvě hodiny ráno, abych byla přesnější, tak je 2:25 A jeden úžasnej, dokonalej člověk mi řekl, že si píšeme naposledy, a takové ty smutné věci. Ano, chodili jsme spolu. A ano, rozešel ses ty semnou. Je to teď pro mě tak strašně moc složité, protože i přes to všechno tě stále miluju. Ty mě ale nejspíš ne, i přesto mi píšeš >
  • Jaktó?! A já myslela, že tam žiješ :3 ://
  • Odstěhoval jsem se hned potom,co jsme se rozvedli,to nevíš? :O ://
  • A proč?! Takovej krásnej a útulnej domeček to byl a ty si ho opustil? :/
  • Mohli jsme tam zůstat spolu ://
Tohleto fakt miluju, on ani netuší, jak mi tohleto ubližuje, jak mi ubližuje jak mi píše, že ho mrzí jak se ke mně choval.
Je hrozně těžké být zamilovaný do někoho, kdo je šťastný s někým jiným a ty, i on předstíráte, že jste skvělí přátelé.
Jak dlouho to ale vydrží než se já zase rozčílím a udělám žárlivou scénu, i když mezi námi podle ostatních už stejně nic není? On, aby jste věděli, byl první kluk, do kterého jsem se opravdu zamilovala až po uši, byl, a stále je to člověk, pro kterého bych byla schopna udělat cokoli. Zažili jsme toho spolu strašně moc, i když nám to naši přátelé vůbec nepřáli a dělali všechno proto, aby jsme spolu nebyli. Ani teď jim to nevyhovuje a mají blbé připomínky že jsme přátelé. I když pro mě to přátelství bude vždycky asi víc.. Ty vzpomínky, náš žán, náš dům, pes.. Kabel, který si mi ztratil v Anglii. Jak si psal, jak hrozný je to pocit, sedět v letadle beze mě, když si mi minule sliboval, že poletíme spolu. Jak strašně sem se cítila, když si byl v nemocnici a já nemohla dělat nic a jenom sem čekala až se probudíš a někdo z tvých přátel mi napíše jak ti je. Na tohleto nikdy nezapomenu, ani kdybych chtěla. Jsou to nezapoenutelné věci, nezapomenutelné hádky, ale i nezapomenutelné usmižování. Když sem byla s tebou byla sem nejšťastnější člověk na světě, teď už ale jenom doufám, že jseš nejšťastnější Ty s ní...

když odchází..

21. srpna 2012 v 21:52 | Emily Immortel |  Můj život
Celé pitomé, blbé prázdiny sem se neviděla s nejlepší kamarádkou, dříve sem s ní byla každý celý den. A najednou? dva měsíce sem ji neviděla a jenom jsme si psaly, ale jenom občas. A po dvou měsících vám člověk,. se kterým ste se normálně vídaly každý den, smáli se, poprvé se opily, jezdily v protisměru, trajdaly po městech a měly nádherný silvestr, šly se ztratit, mávaly na auta, a udělaly mnoho blbostí, na které nikdy nezapomenete. Prostě dělaly věci, které byste s jinými nedělaly. Říkaly věci, které byste před jinými neprozradly, tak tenhle člověk vám po dvou měsících co jsme se neviděli řekne, že se bude stěhovat (a to opravdz strašně dalo). A taky, že už se nikdy, nejspíš opravdu nikdy neuvidíme. Sedím jak naprostej idiot u počítače, čumím jak blbecdo počítače, poslouchám >>
No a co dál? Ano, prečím jak pitomá, znali jsme se tak strašně dlouho bylo to blondíé a brunetéé .. A teď teď to budou už jenom vzpomínky.. Ani si nedokážete představit, jak mi je.. Nejradši bych byla, kdyby byla tady a já ji mohla obejmou a nepust jki nějde tam.. pryč.. Je to jako přijít o sestru..

Bezdomovci, vyděrači, nebo chudáci?

21. srpna 2012 v 20:15 | Emily Immortel |  Můj život
Fúú, dneska si taťka vzal dovolenou a mě, ikdyž jsem měla úplnš jiné plány přemluvil, abych jela se sestrou a sním na zámek a do muzea. Ano, celý den jsme si krásně užili, a pak jsme jeli nakupovat do kauflandu. No, nakoupeno jsme měli a tak jsem skládala věci do auta a najednou se vedle mě objevila stará paní. Strašně smutně na mě koukala a mně se v hlavě honily cca takovéhle myšlenky. "Co odemě chce?" , "Okrást mě? " , "Je bez peněz, bez baráku a má hlad?" , "Co?"
Ano, a bylo to mnoho dalších myšlenech. Možná hodně zvás zná ten pocit. Když pronesla to ubohé "Dobrý den" , málem sem se zbláznila a dala ji celý můj nákup, ale ona pokračovala. "Nemám co jíst, nekoupili by ste mi chleba? nebo nedalibyste mi aspoň jeden Váš rohlík?" Já ji chtěla něco dát, ale v tu chvilku přišel k autu taťka a ona všechno, co řekla mně zase zopakovala. U nás je mnoho bezdomovců a já jsem si v tu chvilku představila moji kamarádku, která šla se svým dítětem nakupovat a narazila na bezdomovce a on ji také žádal o něco takového. Ona mu chleba koupila a on odmítl, řekl ji, že to nechce, že chce peníze. V tu chvilku sem si ale řekla " ta ubohá paní ale chce něco k jídlu, né peníze" .. Celou dobu, co s náma mluvila žloulala v ruce starý špinavý kapesník a díky tomu jsem byla ještě víc ve stresu já. Bylo mi ji tak líto, ale ta%tka byl v pohodě a pronesl " Já jsem taky sám na to, abych uživil moje děti a nemám mic peněz na rozhazování" Ale ona hned "Ale já nemám ani kde bydlet" . V tu chvilku jsem se málem rozbrečela. Jsem v tomhle strašně citlivá. Bylo mi ji tak líto, že jsem rychle zaplula do auta. Ona u našeho auta stála dokud jsme neodjeli a smutně koukala..


A teď, co by jste dělali vy?! Dali byste ji něco, nebo ne? ..

omluva.

7. srpna 2012 v 14:18 | Emily Immortel
Omlouvám se, že sem tady teď dlouho nebyla, ale byla sem na dovolené na, nečekané dovolené. :D
Takže, chtěla bych oznámit pár nových věcí.
Affs se ruší, v menu budu mít pouze blogy, na které pravidelně chodím ale to neznamená, že obíhám nebo nějak tak podobně. Blog teď budu měnit, tím myslím, že bude mít úplně nový vzhled.
Budu sem psát každý den, jakože deníček. Budu sem ale přidávat i nějaké ty ostatní věci.
Další věc, ta soutěž, ještě jednou se omlouvám, byla sem na dovolence, ale nebude, protože se vás sice přihlásilo dost, ale jen málo z vás zaslalo fotku ;)