Červen 2012

Když píšu myšlenky, které se mi honí v hlavě.

26. června 2012 v 16:21 | Emily Immortel |  Můj život


To je tak.. Přijdu domů, sednu si k počítači, koukám se na filmy a přemýšlím..


Co ze mě vlastně jednou bude?! Moje školní výsledky nevypadají nejlépe! Ale já proto stejně nic nedělám, mám už skoro prázdniny! Škola?! To mi v posledních dnech nic neříká! Proč? No, za dveřmi jsou prázdniny, ve škole se neučíme.. Zítra jedeme na školní výlet. Kluci? No co s nimi že? Ještě asi Dlouho si budu pokládat otázku "Co by se stalo kdyby" .. Toho už se asi nezbavím. Jo, může za to můj strach ze všeho, nejsem ta anorektička z dokonalou pletí a možná i proto není moje sebevědomí zrovna vysoké. Nudím se! Jo, je to taky trochu nuda, protože ze strachu, že ho potkám jsem radši zalezlá doma a cpu se rohlíkem se sýrem. Proč když se nudím nepíšu články na blog?! Není o čem. Poslední dobou se bojím psát i na ten blog! Už dost lidí, co mě znají o něm ví a já si NECHCI zakládat novej. Jenomže nechci na něj psát o klucích a vylejvat si sem srdíčko, když ho může kdokoli ukázat člověku, o kterém píšu! No doháje! Proč mi nejde poslat sms-ka kamarádkám! Venku prostě svítí sluníčko a já nechci sedět doma. Ale když půjdu ven, potkám ho. Nemůžu se ale přece držet zavřená doma! Půjdu ven! Nevím kam sem dala tričko. Grr! Svítí mi do očí a já mám ještě hlad. Už si přijdu jako ty facebookové blbky, které si do statusu píšou co jedí a že právě dojedly..

Em.

Něco končí.. něco nového zase začne!

20. června 2012 v 21:49 | Emily Immortel |  Můj život

Těšila sem se na kocec! Teď přišel a já se zmohla jen na pláč..


Skoro deset let sem tomu věnovala.. Pamatuju si, na první den, co sem tam přišla! Každý ve své jednotné lavici a kreslilo se, malovalo se, rylo se, modelovalo se. Byli jsme všichni ještě děti. Já osobně když jsem se začala věnovat výtvarnému umění, chodila jsem ještě do školky. Milovala sem to. Doma jsem furt kreslila, malovala. Moje mamča pak začala vést i kroužek, který se jmenoval "Šikovné ručičky" ale já se stála věnovala mé milované ZUŠ. Bohužel po pár letech sem se rozhodla, že přestoupím k jiné učitelce. Proč?! Měla za sebou lepší výtvarné školy, měla větší přehlad, prostě se tímhle více zajímala. Můj sen totiž byla umělecká škola. Tak sem tedy přešla, ale asi poměsíci chození jsem zjistila, že ta paní učitelka není až tak skvělá, jak sem si vlastně myslela. Neměla mě ráda a strašně si na mě zasedla. Nikdy mi žádnou práci nepochválila a měla jenom samé blbé připomínky. Když jsem zjistila jaká opravdu je, v tu chvilku mě začalo strašně mrzet to, co jsem udělala. Bylo už ale pozdě na to, abych se vrátila zpátky, protože moje "milá" nová paní učitelka tu "starou" vyhodila. Bylo mi smutno po člověku, který mi říkal "Jé, Emily, to se ti povedlo" a tak podobně. Můj sen o umělecké škole se rozplynul. Proč?! Bylo to jen paní učitelkou. Skončilo kvůli ní mnoho dětí, ale já chtěla odabsolvovat. Prostě sem nechtěla patřit mezi lidi, kteří to vzdali jenom kvůli špatnému přístupu učitele. Těšila sem se na dnešní den už asi tři roky předem. Dnes sem tam totiž byla naposledy. Všera absolvák a dneska poslední hodila. Když jsem odcházela, vhrnuly se mi do očí slzy, vybavilo se mi to všechno, co se stalo. Uvědomila sem si, kolik času sem do toho vrazila a rodiče?! Kdyby jste jenom viděli tu částku kterou rodiče do mě dali.. Bylo mi k pláči ještě víc. Nejhorší bylo to, že já se těšila až odejdu, ale ten zvláštní pocit, když sem zaklapla dveře učebny.. Ještě teď mám sevřený žaludek a je mi smutno..

Nikdy, ale opravdu nikdy se nevykašlejte na něco, co milujete jenom kvůli člověku, se kterým jste si nesedli. Neudělejste stejnou chybu jako já, bude Vás to potom opravdu hodně mrzet, stejně jako mě..
Em.

Rodina?! Poslední dobou to slovo vlastně vůbec neznám..

14. června 2012 v 16:29 | Emily Immortel |  Můj život

Ten pocit, kdy Vás nikdo nechce a vlastně ani nevíte, kam patříte..


Vždycky sem si žila v takové krásné rodince, ve které nebyly spory. Nebo sem si jich jenom nevšímala? Sama nevím. Měla sem pocit, že vyrůstám v úžasné rodině a že budu jenom šťastnější! Bohižel, ne vždy se nám plní sny a přání, musíme počítat s tím, že může i ten náš vlak nečekaně vykolejit a odjet úplně jiným směrem, než jste plánovali. Že vaše rodiče se najednou začnou nenávidět a všechny důvody hádek začnou padat na Vás "Kdyby si to neudělala, nepohádáme se" "Zase se hádáme jenom kvůli tvé blbosti" Nevím kolik z Vás si to dovede představit, každopádně ty, kteří si to představit nedokáží obdivuju a doufám, že se ani nikdy nedozví, jaké to je. Bohužel pozdější rozvod rodičů byl teprve začátek. "V dnešní době je totiž normálný být rozvedený. " Tak na tohleto se vymlouvala moje maminka. Ty sny o šťastné rodince mi úplně zmyzely. S tímhle by se ještě ale dalo žít. Pokud by to netrvalo 3roky jako u nás. To vracení se zpátky, falešné naděje, to ubližovalo asi nejvíc! Pak se maminka odstěhovala nadobro. Jezdila sem k ní, protože měli tu střídavou péči. Po hádkách s mamčiným přítelem sem se ale nadobro odstěhovala k tatínkovi! Myslela sem si, že to bude fajn, že se s mamkou parkrát za týden uvidíme a budu šťastná. To byly moje představy, realita byla ale úplně jiná! Po čase sem ani mamku vidět nechtěla a s taťkou sem se čím dál víc hádala, naše komunikace z mamkou už není delší dobu. Věnuji se zpěvu, a když mám nějaké vystoupení, vždy ji napíšu sms-ku, ale nikdy nepřišla. Pro ni už nepatřím do její rodiny! Zabojí to.. Bohužel ani to bydlení s taťkou naní procházka růžovým sadem. Denní hádky kvůli maličkostem jako je bordel doma, nesebrané prádlo..a pod. jsou na denním porádku. Nikdy to ale nbylo tak strašné, jako poslední měsíc! Vím, že moje máma o mě nestojí! Nechce mě vidět a já ji?! Taky po tom nějak extra netoužím.. Ale vždycky sem si myslela, teda aspoň on mi to tak říkal, že je rád že tam bydlím! Dozvěděla sem se ale, že to není až tam úplná pravda! není až tak moc rád, protože ty řeči, který z něj často vylítnou jsou "Jseš tady stejně jenom na obtíž" "Vypadni" .. a podobné, prostě a jednoduže takové to, že už mě tam nechce a že mě vyhodí k mámě není moc příjemný.


Ten článek Vám moc neřekne, ale nevadí. Potřebuju se vypsat a všechnu zlost ze sebe dostat! A ještě-vím, že na můj blog občas chodí mé úžasné kamarádky a těm bych chtěla ze srdce podekovat, že aspoň ony jsou takové jaké jsou, protože VY pro mě znamenáte strašně moc!♥

Em.

Proč se ti vyhýbám?! a proč se vyhýbáš ty mně?

9. června 2012 v 19:09 | Emily Immortel |  Můj život

Chci zase koukat do těch tvých krásných velkých hnědých očí..
Chci zase cítit jak voníš..


Věděla sem, že tam asi přijdeš. Věděla sem že se tomu nevyhnu a uvidíme se. Vím jen, jak sem se ptala holek "Bude tam i on?!" a ony věděli, že když řeknou že ano, já nepůjdu. Odpověděli mi tedy "Ne, dneska tam nebude, nebudou tam kluci, přijdou až na tu další noc." Řekla sem si, tak dobře. Půjdu. Nejdříve jsme si šly sednout k fotbalovému hřišti, protože on měl v tu dobu trenál a já byla týden nemocná a prostě sem ho potřebovala vidět. Vím, že se na mě otočil. Jen matně sem zahlédla ty jeho krásné temné oči, do kterých sem se strašlivě zakoukala. Když šli do tělocvičky, my odešly k holkám domů. Povídali jsme si, smály jsme se, ale najednou jsme uslyšely Matěje, jak se vrátil domů. Moje první reakce byla "Andy?! Je sám, že?! :/ " Andynka mile přikývla, že nejspíš jo. Jenomže asi po 2sekundách co mi to řekla jsem uslyšela hlas, který nebyl Matěje, ale patřil jemu. Seděla sem v kuchyni. Přesněji, kousek od ledničky, ke které jsem byla zády. Doufala sem, že půjdou hned do pokoje. Boohužel ale měli nějaký alkohol, který si potřebovali dát do ledničky, ale já to nevěděla a tak sem si tam dál seděla a byla vystresovaná z toho, že už vstoupil do místnosti. Když Máťa otevřel ledničku a on stál kousek odemě, začala sem sítit jeho voňavku, která mimochodem strašně krásně voní. Nebyla sem učesaná, měla sem rozmazaný oči a doufala sem, že se na mě ani nepodívá. Radši sem se otočila tak, aby mě neviděl. Po chvilce se za náma stavili kluci od nás ze třídy a my šly s nima ven. Když jsme stáli u branky, on odjížděl na kole. Tak hezky se podíval, jeho úsměv, oči.. Rychle sem se otočila, než si někdo mohl všimnout, že se nad ním úplně rozplývám. Venku začala být zima. Vrátily jsme se z holkama do domu. Měly jsme na něco chuť, a tak jsme si šly udělat do kuchyně popcorn. Byli tam ale zrovna i kluci a i on. Já ještě s kamarádkou zůstala na chotbě. Nechtěla sem tam chodit, nechtěla sem ho vidět! Nechtěla sem, aby on viděl mě! Bojím se, že ví, co pro mě znamená, i když já jsempro něj nejspíš jenom "nějaká holka.. "

>>Aby jste pochopili, před tím se totiž stalo tohle >
Nevěřím ti! ..
a pak tohle.
a na tohle poslední navazuje tento článek.
Em.

Jsem taková, jaká jsem.

7. června 2012 v 15:35 | Emily Immortel |  Můj život

Bojím se, že mě zklameš.

Nebo to udělám já?! ..


Jsem asi strašně nedůvěřivá, ale měla bych ti věřit. Říkáš mi, neomlouvej se, každý v živodě děláme chyby. Říkáš mi, mám tě rád takovou, jaká jseš, neměň se. Také od tebe slýchám "máš mě, jsem tu pro tebe! "
Né každá láska je šťastná. Ale, skoro každý se špatně dostává z první lásky, která nedopadla přesně tak, jak jste si představovali. Ještě horší to je, když váš bejvalý protějšek se s vámi baví jako kamarád, ale za zády jste pro něj něco úplně jiného. Říkám si, konečně sem se z toho dostala, potkala někoho, kdo je tu pro mě. Koho zajímám! Někoho, o kom vím, že se mě zastane, že dělá všechno proto, abych byla šťastná. Vím to, ale stejně v sobě ti nevěřím ani jedno krásné slovo, které si mi řekl. Jseš odemě daleko. Přesto mi píšeš, jak na mě myslíš. Píšeš pravdu? Kdyby ne, tak tě ani nenapadne mi napsat, nebo ano?! Stále žiju v takovém tom světě, že já šťastná být nemůžu. Moje sebevědomí není zrovna velké, možná i to v tom hraje svou roli. To, že já se furt beru jako tu holku, která nemá na štěstí právo. Ty mi ale tvrdíš opak. Jsem šťastná, že sem potkala někoho, jako jsi ty! Někoho, kdo je krásný, milý, .. někoho, kdo je pro mě prostě dokonalý! Ale bojím se, že když jseš pryč, nejsem jediná. Bojím se, že nejsem jediná, kterou nosíš v srdíčku, bojím se, že nic z toho, co o tobě vím není pravda..

Miluju tě!

5. června 2012 v 22:36 | Emily Immortel |  Můj život

Půl roku čekám na něco, co teď přišlo.. Tak proč sem to odmítla?!


Půl roku trpím. Půl roku toužím po tom, že mě jednoho dne obejmeš a umačkáš mě v tvé náruči. Půl roku si představuju, jak by mi s tebou mohlo být krásně. Půl roku si přeju tě vidět a aspoň chvilku být s tebou! Vidět tě, slyšet tě, cítit tě.. Je to víc jak půl roku. Jenom ty a já víš, co jsme si spolu prožili. Ale nikdy tě nenapadlo mě vážně pozvat někam, kde bysme mohli být spolu.. Byli jsme od sebe 200km. A já byla vždycky jenom šťastná, když si mi napsal. Bylo krásné ráno vstát a vidět tu zprávu od tebe. Byla jsem jedna z nejšťastnějších slečen na světě! Byla sem do tebe strašně zamilovaná. Ale stalo se toho strašně moc. Ty, pití, slabší drogy.. tráva, bylo toho opravdu hodně, bylo mi špatně, když jsem zjistila že si utekl z hotelu a tak i já potřebovala na chvilku nevnímat okolní svět. Když si na to teĎ kamarádka vzpomene, dostává velké záchvaty smíchu, ale já se strašně bála.. Bála sem se, že tě ztratím! To se nám ale podařilo. Já ztratila tebe a ty mě. Jenomže ty si se z toho dostal líp, přišla k Vám na školu nová slečna, která byla pohledná a tak jste se spolu začali hodně bavit a teď spolu chodíte. Ty jseš šťastnej, tak proč najednou? Proč si si najednou vzpoměl a chceš mě vidět?! Teď, když jseš šťastnej, máš přítelkyni, tak chceš, abych přijela za váma? Abych s váma šla "pařit" , "kalit" nebo jak tomu každej říká.. A proč já, která na to čeká půl roku, půl roku sem si tohleto vysnívala a teď to můžu mít, tak proč odmítám?! Bojím se, že se znovu zamiluju.. vím, že už teď tě mám víc ráda než bych měla ale mohla bych jet, mohla bych tě vidět, mohla bych být v tvém náručí, ve tvém obětí, tak proč nechci? Bojím se? Nejspíš ano. Asi se bojím, že "se ti nebudu líbit". Že sis představoval někoho jiného. Prostě že budu jiná než chceš a pak.. nepřežila bych tvoje odmítnutí..

Když dostanete šanci, nepromarněte ji! Udělejte všechno proto, aby jste mohli být s tím, koho nadevšechno milujete! Vy si to zasloužíte! Nejsem sobec, ale někdy si říkám, že by bylo na chvilku dobré být tím sobcem, být člověkem, který aspoň na chvilku myslí jenom na sebe.. Co takhle si prostě začít užívat života tak, jak si každý z nás zaslouží?!

Em.

Láska -internet

2. června 2012 v 15:24 | Emily Immortel |  Můj život

Chci totiž znát tvůj názor.


Nevím, a docela by mě zajímalo, jestli jste se někdy s někým seznámili přes internet. Já ještě před rokem bych řekla, že je to blbost, protože nikdy nvevíš, kdo se skrývá za tím úžasným člověkem, se kterým si tak rozumíš. Může za počítačem sedět kdokoli.. Já jsem byla vždycky velkým odpůrcem seznamování se po internetu, ale jednou náhodou se to změnilo. Povím vám tu teď příběh o kterém netvrdím, že je pravdivý ale netvrdím ani, že je smyšlený. :
Chtěla sem jít spát, byla už skoro půlnoc a druhý den sem měla jít do školy. No, co jiného jsem mohla dělat, než koukat na film a chatovat s přáteli na facebooku. Asi všichni znáte ty stránky, které píšou různé statusy a vy jim tam tak mile dáváte "to se mi líbí" . Jednou si takhle dala status jedna stránka, která měla právě 1000 lidí. Teda 1001 a napsala status něco v tom smyslu že je škoda že nestihla 1000člověka, že by dostal lízátko. Já samozřejmě se musela přidat a napsat, že to lízátko bude patřit určitě mně (i když sem věděla, že to ení pravda) Do hádky se zapojili ještě dva chlapci, kteří si mě asi po půl hodině přidali a začali jsme si psát. Oboum jsem se líbila a oba byli velice milí. Ale jenom jeden se mi líbil i vzhledově. Psali jsme si, a strašně jsme si rozuměli. Nevím, jestli se dá říct, že jsme se zamilovali, ale měli jsme se opravdu hodně rádi. Dost často sme si psali sms.ky na skypu a na fb. Všudem sem měla jeho fotky a on měl všude ty moje. Opravdu mi na něm velice záleželo. Časem sem nějak zjistila, že má tady u nás ve městě tetu, takže by k ní někdy mohl dojet aby jsme se viděli. Přijel, ale z obav, že na sebe změníme názor když se uvidíme jsme se nesešli. Hodně mě to mrzelo a jeho taky. Bylo to mezi náma takové špatné období.. Teď jsme jenom kamarádi, on má slečnu, se kterou chodí do stejné školy a já jim to strašně přeju, ale zabíjí mě psaní si sním, i proto že vím, že on si jeden den počkal u nás před školou a viděl mě. Takže ví, jak vypadám a přes to se mu líbím a má mě rád. Nevím, ale nedokážu mít nějakého přítele, protože vím, že jeho mám na prvním místě, i když spolu už nikdy nebudeme.

Tak, tohleto byl takový článek nečlánek. Možná i trosšku trapný, ale chtěla sem vám nastínit situaci. Chtěla bych totiž vedět váž názor na to. Názor na lidi, kteří se poznají po internetu a bydlí od sebe daleko. Myslíte si, že takovýhle vztah může vydržet a že po čase ti lidé spolu třeba budou moci být?!..
Em.