Květen 2012

Jdi pryč, prosím!

30. května 2012 v 19:28 | Emily Immortel |  Můj život

Jak tě mám obelstít, aby si odešla?!


Už strašně dlouho se věnuji zpěvu. Vlastně od mala chodím do sboru. První sbor, který jsem navštívila se jmenoval Plaváček. Potom jsem ale šla na druhý stupeň základní školy a začala jsem navštěvovat sbor, který se jmenuje Zlatý klíček. Před třemi lety, jasem si ke sboru, který stále navštěvuji přibrala i sólový zpěv v zdejší ZUŠ. Strašně mě baví zpívat, není den, kdy bych si nezaspívala nějakou mou oblíbenou písničku! A zrovna dneska jsem měla "koncert" . Né sama, ale všechny "děti" , kteřé navštěvují do ZUŠ. Nejradši bych se zpěvu věnovala i po školách. Bohužel to nejde! I moje učitelka mi navrhovala, jestli bych nechtěla na konzervatoř, ale tohleto ví i ona, že sem musela říct ne. Otázka proč je teĎ už asi zbytečná. Jsem totiž strašná trémistka. Dělá mi dobře, když se můžu schovávat za články a za blog. Miluju tenhleten internetový svět.. Když jsme měli zkoušku, zaspívala sem písničku na jedničku. Bohužel, když se naplnil sál lidma, začaly se mi klepat ruce a nohy. Tentokrát jsem zpívala dvouhlas s mojí učitelnkou, jsem zvyklá na to, že spívám jimou melodii, někdy i text než ten druhý! Ve sboru je to taky takhle. Jenomže koukat na plný sál lidí, kteří na Vás civí a čekají ten nejúžasnější výkon, pak je složité (teda pro mě) ze sebe vydat kousek normálního, krásného a čistého hlásku. Potom, jak bych to dělala třeba před plným divadlem?

Je jednoduché říct, že se té trémě postavím a prostě ji zničím. Je jednoduché postavit se na jeviště před prázdný sál a zpívat. Před plným je to opravdu složitější a já držím palečky těm, kteří to nezvládají stejně jako já a doufám, že se jim ta tréma jednou povede ovládnout! (Doufám, že ji jednou ovládnu i já!)

Em.

Ach ten "fejsbukový" svět..

28. května 2012 v 20:39 | Emily Immortel

Na ulici se bojím tebe pozdravit, už ale i na facebooku se bojím ti napsat..
Ještě ale před týdnem si na mě sahal.


Už si jenom vzpomínám na ty krásný chvilky. Bylo to sice jenom tak, že sem o tom věděla já a ty! Nechtěl si, aby někdo věděl, co děláš, nebo si byl opravdu tak opilý?! Nevěřím! To je ale jedno, jenom ty víš, jak toopravdu bylo. Ale strašně ráda bych to vrátila. pamatuju si, jak si stál ve dveřích, já šla okolo a ty si mě pozdravil. Šla jsem ještě s kamarádkou a dělala, že tě nevidím ani neslyším. Nevěděla sem totiž, jestli je to na mě, nebo na ni. Vím, jak si mi hnedka druhý den ráno, když sem se přihlásila na fb., jak si mi psal něco v tom smyslu že > Ty nezdravíš?! :D< A pak jak si mě na facebooku přemlouval abych vyšla z pokoje na chodbu, protože si byl vedle v pokoji. Abych šla za tebou a dala ti pusu na dobrou noc. Že prej se hezky pozorujou hvězdičky z balkónu. Všechno to znělo tak krásně, ale já se bála, že si ze mě jenom uděláš srandu a tak sem nikam nešla.. Možná sem promarnila šanci. Lituju toho, ale čas nevrátím.

Nepromarněte šanci, která se neopakuje! Všichni žijeme jen jednou, a proto si užívejme života. Neudělejte nikdo chybu, jako sem udělala já a to nemyslím jenom v tomhle. Udělala sem v životě plno chyb, na které nikdy nezapomenu! Proto> nejdříve přemejšleme a pak něco dělejme. Ještě lepší jsou ale spontáloní rozhodnutí! Díky nim někdy děláme tak úžané věci..

Touha..Už nechci být sama!

27. května 2012 v 15:28 | Emily Immortel |  Můj život

Přitul se večer ke mně, prosím..
Odešla si a já nemám nejlepší kamarádku..


Možná sis právě Ty tenhle článek vyložil jako článek o člověku. O člověku, který mi v životě chybí a odešel. Dalo by se říct, že jde i o kluka, který se semnou rozešel, nebo se odstěhovala moje nejlepší kamarádla, ale to, o čem píšu je pro mě mnohem bolestivější. Přišla sem o zvířátko, byla to fenečka. Vyrůstala semnou od malička, takže sem k ní měla velký citový vztah. Před ní, jsme měli také fenečky, dalmatina. Bohužel nám ji nějaký psychopat otrávil. V tu domu, u nás ve vesnici bylo tím samým člověkem otráveno hodně pejsků. Mezi nimi tedy jak už jsem zmiňovala i naše Ketinka. Otravu nepřežila, a než sem se narodila já, naši si pořídili druhou dalmatinku, kterou pojmenovali Arinka. Arinka byla fenečka se kterou sem začínala žít. Když byla ještě malinká, vrátil se k nám do vesnice člověk, který tu zase začal pejskům podstrkovat různé věci, po kterých jim bylo špatně. Už to byl druhý pejsek, kterého nám otrávili, ano, chápete to dobře. Otrávili nám i Arinku, naštěstí už jsme věděli, jak se otrávený pejsek chová a tak jsme ji zachránili. Veterinář nám ale řekl, že se dožije tak maximálně šesti let. Mě bylo 7let, když ji bylo šest a já nevnímala to, že by měla už třeba během roku zemřít.. Čas letěl a já to nevnímala. Nevnímala sem to, že Rodiče furt čekají, jestli se jí udělá špatně a zemře, nebo jestli to zvlánde. Až po čase sem se dozvěděla, jak na tom se svým životem je. Asi před rokem zemřela, a já začínám uvažovat o tom, že bych zase potřebovala to úžasné zvířátko, které Vám jenom pohledem daruje tolik lásky..

Někdo bere pejsky jenom jako zvířátko, ale pro mě je pejsek nejlepší přítel, který Vás opravdu bude milovat! Nikdy se na Vás nevykašle. Je to někdo, kdo když Vás uvidí u branky přicházet domů, začne nadšením skákat a oblizovat Vás. Prostě když někdo potřebuje někoho, kdo ho bude do konce života milovat, je nejlepší vybrat si pejska!

Em.


Lžeš?!

26. května 2012 v 16:11 | Emily Immortel

Byl si opravdu tak hodně opilý?!
Nemyslím si, prostě se jenom bojíš přiznat pravdu.


(článek navazuje na tento Vážně?! nějak ti nemůžu uvěřit.. )

Další víkend a moje přání tě co nejdéle radši nevidět ztroskotal. Zase sem tě potkala, a zase to bylo tam, co minule. U kamarádů. Jak jinak, zase si byl opilý. Já ležela v posteli a povídala si s Andynou. Najednou si tam přišel ty, Tomáš, Erik, Dredáč(nemůžu si vzpomenout jak se jmenuje), .. Erik si lehl na postel, na které spal minule Dominik. Ostatní kluci seděli různě v pokoji, jenom *on* odešel do druhé místnosti. Byla sem ráda, protože kdyby neodešel, asi bych se zvedla a odešla bych já. Chvilku se na mě Erik díval, a pak pronesl " Ty jseš Emily že?! Víš, že se ráno (on) probudil a drželi ste se za ruce?!" Bože, řekl to, jako kdyby *on* chudáček spinkal a já ho tam chytala za ruku, přitom to bylo obráceně. Docela mě mrzelo, že jim to podal takhle, že klukům řekl, že to neví, že mě osahával a držel za ruku! ..

Mrzí mě, že někteří kluci, se stydí za svoje city! Stydí se za to, že se jim nějaká holka třeba líbí! A proč?! není to třeba zrovna krásná vychrtlina s úžasnou pletí! Ale holky, všichni kluci nechtěj jenom kost a kůži. Kluky lze očarovat i smyslem pro humor, povahou a prostě tím, že ze sebe neděláte něco co nejste. Všechny slečny jsou dokonalé a i když si to třeba nemyslíš, tak právě TY taky!

Em.

Vážně?! nějak ti nemůžu uvěřit..

24. května 2012 v 18:49 | Emily Immortel

Děláš, že mě neznáš, ale když tě nikdo nevidí tak..

Jako součást každého dne beru pozorování kluků, jak si kopou do míče na hřišti. Prostě je to už na denním pořádku. Jednou ale, když se u nás v tělocvičně pořádala diskárna, šla sem tam já a moje úžasné kamarákdy pomáhat a nakonec i prodávat lístky. Já sem věděla, že tam má přijít i ON. Jelikož sem já byla ta, která počítala peníze a dávala lístky lidem, to znamená, že sem jim i vracela, musela sem počítat s tím, že to budu dělat i až tam přijdou kluci. Naštěstí sem se domluvila s Klárou, aby to dělala zamě. No, tak sme prodali lístky a šly sme si my 3 taky zatancovat. On seděl u posledního stolu, který byl velmi blízko u pekla. (Měl to blízko k pivu.) Když zapomenu na to, jak sem se tam strapňovala, tak to vlastně byl krásný večer. když bylo čtvrt na jednu, nějak nás to tam přestalo bavit a tak jsme šly ke Kláře domů, protože bydlela jenom pár baráků od tělocvičny. Došly sme tam, lehly do postele a začaly si povídat. Najednou vrzla branka a já začala doufat, že přišel s Tomášem i ON. Přišel, přišli všichni! Chvilku dělali bugr a já si myslela, že jsou všichni hrozně opilí. Opilý byl ale jenom Tomáš, který usnul mezi dvěma manželskýma postelema nazemi. Dominik si lehl na Klářinu postel a Klára odešla do předsíňky na gauč, kde strávila celou noc. Monika ležela na té druhé posteli u zdi a vedle ní sem ležela já. Lukáš, ten, který se mi strašně líbí mě odkryl a lehl si blizoučko ke mě. (I pod moji peřinu.) Začala sem se celá třást. Najednou, mě něco .. ucítila sem něco na spodní části stehna, nejdříve sem si myslela, že je to peřina, ale pak sem si uvědomula, že peřina nelechtá a nedělá kolečka. Nemohlo to tedy být nic jiného než jeho ruka. Ano, strašně se mi líbil, vídali sme se každý den, ale i přes to sem nechtěla aby se mě dotýkal. Rychle sem tu jeho ruku chytla a přendala ji na něj v domění, že mě nechá a otočí se ke mě zády. To ale neudělal. než sem tu ruku stihla oddělat chytil mě za ni. Držel mě za ruku a hladil mě. Bylo mi strašně krásně, ale jelikož ta postel byla malá pro tři lidi, měla sem ruku skříplou mezi mnou a Lukáškem. Začala mě pomalu brnět. Najednou sem necítila ani prsty, ani ruku až k loktu. Bohužel sem ho prostě musela pustit. Pomalu sem vzala druhou ruku a tou sem tu jeho nadzvedla, abych mohla tu svou odendat. Když mu došlo, co chci udělat, rychle tu svou ruku stáhl. Já jsme se celá chvěla a věděla sem, že už mě nechytne a tím to krásné s ním končí. Bohužel, teda spíš bohudík sem si to myslela špatně, protože mě asi po deseti minutách začal hladit nohala. Nejdříve sem se malinko lekla, ale pak sem byla ráda, že o něm nějakým způsobem vím. Chvilku sme si hráli s nohala, ale pak mi začal sahat na podbříško a tam do těch míst. Nechodíme spolu ani nic podobného, takže i přes to, že se mi neskutečně líbí sem nechtěla aby mi šahal někam, kam by sahat nemusel. Pomalu a tak, aby si toho nevšiml sem tam podstrčila svou ruku. Když na ni narazil, znovu mě chytil a začal hladit...


Když se nad tím teď tak zpátky zamyslím, lituju toho, že sem ho nechala, aby mě drřel za ruku a aby dělal to, co dělal. Proč?! Protože je to člověk, do kterého je zamilovaná každá holka od nás z města. J e to člověk, kterej mě ani před klukama nepozdraví a tohle všechno dělal jenom proto, protože ho nikdo neviděl.. Teď už o něm cca týden nevím vůbec nic a hrozně mě to trápí. Holky, neudělejte stejnou chybu, jako sem udělala já. I když na druhou stranu jsem šťastná že se to stalo.

Em.

Začátek mého konce..

23. května 2012 v 19:27 | Emily Immortel

Začínám?! Nebo je to pro mě už konec?..

Takže Vás všechny zdrtavím, jmenuji se Emily Immortel, samozřejmě je to jenom můj pseudonym.
Moje pravé jméno Vám zatím nemám v plánu prozradit. Myslím si, že Vám ho asi ani nikdy neprozradím. Snad, nebo spíš, ani nevím. Nechci Vám ani ukazovat svůj obličej. Ne, nejde o to, že bych byla nějak strašně hnusná a něco takového. Myslím si, že jde o to, že nemám ráda, když někdo lidi odsuzuje jenom proto, jak vypadají, nebo kolik jim je let. Možná, jestli sem někdo budete chodit častějí, zjistíte, že jste nějaké moje články už četli. Ano, je to možné protože už jsem měla jeden blog, jenom že se o něm nějak dozvěděli moji přátelé. Docela mi vadí, že můj blog četl někdo, kdo mě zná osobně, protože někdy na blog píšu věci, na kterých mi nesmrtelně záleží. Psala sem na blog věci, které se ani nehodí aby někdo četl. Tím myslím někoho, kdo mě zná a pak chodí a ptá se na detaily. Nebo když sem dávám fotky toho, co zbožňuju..
Tím chci jenom říct, že články nekopíruju, ale některé si prostě vezmu s sebou sem.
Blog je takový můj jiný svět, který je *skvělý*..

Em.