Návrat

7. listopadu 2014 v 12:10 | Emily Immortel |  Fotogalerie dnů, kdy mě něco potěšilo

Emily Immortel ♥

 

Déšť..

27. listopadu 2012 v 1:09 | Emily Immortel |  Můj život
Už jste taky někdy seděli, poslouchali smutné písničky a v duchu si nadávali, jak jste si mohli něco, co vypadalo tak dokonale tak strašně zničit? Mně se tohle stává celkem dost často. Jak to všechno začalo? No, vrátím se o rok a půl zpátky, kdy jsem přišla mé matce na nevěru. Vlastně tak nějak se začal vytvářet i tenhle blog a vlastně celý můj žicot se změnil, nemyslím tím to, že se rodiče do teď hádají a nejsou schopni se rozvíst, ale to, jak jsem se změnila já a jak jsem se svým životem naložila. Dřív jsem totiž byla taková ta holka do společnosti, dovolim si říct, že semnou byla sranda ale co se teda změnilo? Začala sem víc sedět u knížek, aniž o tom někdo ví, začala sem psát takovej deník mého života.. a začala jsem se strašně zabalovat sama do sebe. Nechtěla jsem aby na mě někdo koukal, nechtěla jsem aby někdo četl co píšu a nechtěla sem aby semnou někdo byl. Milovala sem to, jak jsem sama, to jak můžu mnohem víc přemýšlet.. Jenže, když sedíte ve škole a pozorujete celou třídu, vidíte, jak se domlouvají na to a tamto, začne Vám být líto, že Vás nikam nezvou, že pro ně prostě.. nejste důležití. Jenomže, je složité se najednou "vecpat" do nějaké party lidí. V podstatě je skoro nemožné aby jste zapadli. Tak jsem začala dělat něco, čeho strašně moc lituju a to .. že jsem se začala mnohem více věnovat facebookovému světu. Začala jsem si prostě hledat přátele tam. Pravdou je, že jsem tam našla pár lidí, na které bych nedala dopustit. Lidi, kterí mi strašně poradili s problémem, ale dali i neskutečně užitečné rady do života. Jak čas letěl, dalo se to a já se dostala do centra dění i mezi reálným světem. Jo, pravdou je že te'd mám kamarádů víc než dost! A jsem za to nesmírně šťastná, ale to mě vlastně vrací na začátek. Mám přátele nejlepší kamarády i kamarádky a možná to mi i vadí. Kdo nebyl dlouho sám, nikdy nepochopí. Já prostě miluju to, jak přijdu domů, zhasnu, zatáhnu a rozsvítím si svíčky a vonnou tyčku. Jak pozoruju světýlka nad mou postelí klidně 3-4hodiny denně, zatímco ostatní jsou venku. Přemýšlela jsem nad tím, že.. Vlastně vůbec nejsem rodinný typ. Myslím, že mám věk na to, že bych mohla být s přítelem a dělat to, co obyčejně dělají moji vrstevníci a já místo toho čtu, nebo píšu. Nejvíce mě na tom děsí to, že mi to nechybí.... Že se mi líbí být sama..

Emily

19. listopadu 2012 v 17:28 | Emily Immortel |  Můj život
Říkala sem si, že tenhle blog tady je už dodně dlouho. Vždy, když sedím u PC přemýšlím, že sem něco napíšu. Mám v hlavě tisíce nápadů. Když ale otevřu blog, jakoby se všechny nápady ztratily. Chtěla byych na blog něco přidat, něco, co by bavilo mě i Vás, ale na nic nemohu přijít. Potřebovala bych od Vás radu, pomoc. Kdyby jste mi poradili.
Předem děkuji, s láskou vaše Emily.
(pokud na mě máš jakoukoli otázku, ptej se tady, je to anonymní. http://ask.fm/apprehension )
 


Emily Immortel

19. listopadu 2012 v 17:27 | Emily Immortel |  Můj život
Říkala sem si, že tenhle blog tady je už dodně dlouho. Vždy, když sedím u PC přemýšlím, že sem něco napíšu. Mám v hlavě tisíce nápadů. Když ale otevřu blog, jakoby se všechny nápady ztratily. Chtěla byych na blog něco přidat, něco, co by bavilo mě i Vás, ale na nic nemohu přijít. Potřebovala bych od Vás radu, pomoc. Kdyby jste mi poradili.
Předem děkuji, s láskou vaše Emily.

?! Co -_-

25. října 2012 v 23:05 | Emily Immortel |  Můj život
Pustit si smutnou písničku a vzpomínat? PROČ?! nikomu to nepomůže, apoň mně teda ne. Stále jenom fňukám, a koukám na ostatní šťastný páry a lituju se. S tím se ale musí něco udělat. Co ej to za život, když nikam nejdu?! Co dělají slečny v mém věku? Chodí a užívají si a já jenom sedím doma, sepisuju si všechno větu po větě do deníčku a ..a nic!

Občas, když sedím u facebooku, dostávají mě ty zvláštní statusy : "Chtělo by to holku" , nebo "Chtělo by to kluka" .
Neříkám, že jsem dokonalá a všichni v mém článku najdete nejméně 5 chyb, alě někteří ti facebookáři dokážou nasekat chyby i třeba do slova "vydlička" . Doufám že všichni pochopili. Jsou na tom ale určitě lépe než já. Ano, závidím těm holčinám. Taky bych chtěla bejt šťastná, mít přítele, obejmout ho a vědět, že někomu na mně záleží.

Lidi mě zvou na akce, ale proč nikdy neřeknu "okej, jdu" není to přece tak složité, nebo ano?

Prosím.

9. října 2012 v 17:20 | Emily Immortel |  Můj život
Znáš to? Říká se to tak? =
"První láska je los, který nevyhrává.. ale celý život si pamatuješ jeho číslo. "
Zeptala se holčička své starší sestry a ta se rozplakala.
Rychle si začala otírat slzy z obličeje.
Její malá sestřička nechápala. Chvilku svou sestru hladila po vlasech a potom odešla z pokoje.
Starší sestra otevřela truhličku a začala si číst staré dopisy s ním. A pak narazila na jeho fotky.
Rozplakala se ještě mnohem víc. Začala vzpomínat..
Ve vedlejší místnosti malá holčiča přemýšlela, co sestře udělala, že se po její otázce hned tak rozplakala.. Psala si deníček a tak si to do něj napsala, napsala si tam.
"Dneska jsem rozbrečela sestru. Nevím proč, nic sem ji neudělala.. Jen sem se jí zeptala jestli zná tu větu, od které jsem nechápala význam. Hladila jsem ji po vlasech, ale ona se rozbrečela ještě víc. (2000)."

I já to tak mám. Když jsem se poprvé zamilovala.. Pamatuju si to. Ty pocity, které jsem nikdy předtím neměla, bylo to něco jiného, něco nového a bolestivého, ale přitom tak krásného. Nechtěla jsem, aby to zkončilo. Ty slzičky štěstí, ale i neštěstí. Byly jiné, než když mi třeba umřel křeček. Když jsem tě viděla svíralo se mi břicho. Začala mi zimnice a měla jsem trému.
Taky si pamatuju na ten moment, kdy ses mě dotkl. Celá jsem se chvěla. Na první polibek. Na naše první společné objetí.

Nechci na to nikdy zapomenout. Někdy mám pocit, že mi to čas bere.. Každý den zapomenu na nějakou pro mě důležitou věc a nemůžu s tím nic dělat. Odchází to odemě..





Rozvod rodičů?

9. října 2012 v 16:56 | Emily Immortel |  Můj život
Vždycky mě ta představa o tom, že nebudeme jako rodina, všichni čtyři spolu zabíjela. Ale už když mně bylo málo, přesně nevím, ale myslím že 13 došlo mi, že něco není v pořádku. Stalo se vlastně náhodou, že jsem přišla na to, co se vlastně děje. Když jsem to zjistila,. rodiče rozjeli rozvodové žízení, které trvá už dva roky. ..

Moje kamarádka, spolužačka.
Má rodiče oba dva. Jednu sestru(dvojiče) a staršího bráchu. Jejich rodina stále pořádá nějaké akce, diskotéky, ale i drakyjády nebo karneval pro malé děti. Bez nich by naše vesnice celkem umírala. Její rodiče spolu nespí a ani se nemají nějak extra v lásce, ale jsou spolu jen kvůli nim.
Říkají, že chtějí, aby jeji děti měly pěkné "dětství" . Co si o tom myslíte vy? Podle mě totiž je od nich hezký, že nechtějí rozdělit rodninu. Ale, to se dál budou okrádat o život, dál se přetvařovat a dělat něco, co vlastně ani neexistuje?!

Podívej, padá hvězda.

19. září 2012 v 13:32 | Emily Immortel |  Můj život
"Podívej, támhle padá hvězna! Přej si něco!"
Vzhlédla sem nahoru a viděla ji. Přála sem si něco, o čem sem doufala že se splní. Vždycky, když jsem sfukovala svíčky z dortu, viděla padat hvězdu, vždycky sem si něco přála. Asi deset let dokola to bylo jedno a to samé přání. Taťka byl posedlej válkama a letadlama a já se bála další války, proto sem si přála, aby další už nikdy nebyla. Čím jsem starší, přijde mi, že jsem víc a víc sobecká. Po nějaké době to začalo být jiné přání a to, aby se nikomu z naší rodiny nestalo. POtom, co zabili dědu jsem tohle přání vymazala a začala jsem být sobec. Začalo to být, abych byla JÁ zdravá, abych se měla JÁ dobře a tak pod..

,Byla sem starší a starší, a přestala sem věřit, že by se mi mohlo splnit nějaké to moje přání. A zrovnaa teď nedávno padala hvězda a já si něco přála. Přála sem si aspoň jednu noc být s tím, koho miluju. Vůbec sem to neřešila, protože jsem nevěřila že se mi může něco splnit. Asi den potom jsem se s kamarádkou a mladší sestřičkou koukala na tu pohádnu.. Petr pan. Byla to blbost, ale řekla sem si.. Ano, sice je to jenom pohádka, ale musí se věřit! Do týdne se mi to moje přání splnilo! Byl ajsem s ním.. Říkala sem si, jaká to ale byla krásná náhoda.. Jeenomže po nějaké době padala další hvězda! Přála sem si zase ho držet za ruku.. Zase s ním chvilku být.
Druhý sen mi kamarádka oznámila, že bude diskotéka a že na ní budeme prodávat vstup. Těšila sem se a doufala, že tam on i s klukama dorazej ;) . Od osmi jsme seděli a prodávaly. Na hodinkách se mi objevila desátá, když oni všichni přišli. Měla jsem takovou radost, že sem ho viděla. Usmáli jsme se na sebe a každý jsme si šli posvém. On s klukama na pivo a my s holkama dál prodávat! Když odbilo dvanáct zavřely jsme kasu a šly taky tancovat. Po chvilce jsme se přidaly do hloučku ke klukům a užívali si hity osmdesátých let. Hodiny utíkaly, a lidé odcházely. Asi o půl třetí se hala byprázdnila a my šly uklízet. Douklízeli jsme a já s kamarádkama odešla. Šly jsme k nim domů a za námi on. Byl strašně namazanej. Kymácel se a každou chvilku usínal. Najednou jsme uslyšely i ostatní kluky. Šly jsme kouusek za nimi a zjistili, že jdou do města na kebab.Jelikoš šli zadem a museli přecházet koleje. Šly jsme za nima, bály jsme se, aby neskočili pod vlak, protože na tom byli opravdu špatně. Když jsme viděly, že v pohodě jsou na druhé straně, začaly jsme se vracet. potkaly jsme jeho. Jelikož před námi málem spadl do kolejí řekly jsme si, že ho nenecháme jít samotného. Já s kamarádkou jsme ho chytly, každá z jedné strany a šlo se.. Kdyby jste ho viděli, každou půl minutku jsme na něj křičely "Nespi, otevři oči, rovně jdi, nepadej, oči a úsměv". Teď si možná řeknete, coto jsem zač, ale on byl tak strašně roztomilý.. Ale na druhou stranu mi ho bylo líto.. Cestou mu furt padala bunda a tak jsme mu ji sundali..
Došli jsme za klukama a ustlali si před kebabem :D . Nechtěly jsme je dál otravovat a tak jsme šly. Zapoměla jsem mu ale dát bundu a nesla sem ji zpátky.. Byla mi zima, a tak jsem si ji oblékla.. Tak krásně voněla, jako on..

No, teď jsem nemocná

Jen chci říct, že když budete věřit, stát se může cokoli! POdívejte na Petra pana! VĚŘIL NA VÍLY, a ona žila dál.. Když si budete věřit, můžete dosáhnout všeho, čeho chcete!

Bolest

28. srpna 2012 v 14:59 | Emily Immortel |  Můj život
Každý, kdo v životě ztratil něco, nebo někoho, na kom mu strašně záleželo ví, co je to opravdová bolest, že je to něco jiného, než když si rozbijeme koleno, nebo zlomíme ruku. Vnitřní bolest je mnohem silnější, a mnohem víc nás ničí než ta díky povrchovým zraněním. Já ztratila. Během tří let jsem ztratila mnoho lidí, na kterých mi velice záleželo, přišla o lidi, díky kterým jsem byla na světě, ale pak i o pár z těch, díky kterým jsem tu stále.

Tak nějak od začátku.
Před třemi lety dostal můj strýc nemoc a po měsíci léčení to nezvládl a zemřel. Ano, byl už starý a neustále se ničil cigaretama, ale mohl tu snámi aspoň ještě těch deset let počkat. Jeho pes, už si ani nevzpomínám, jak se jmenoval.. Zemřel pár měsíců po něm na stáří a možná i na něco jiného, kdo ví. Asi rok potom, pár dní před míni narozeninami, když jsem byla na dovolené mi volal taťka, že je děda v nemocnici. Nechápala jsem proč, ale strašlivě sem se rozplakala. Sdělil mi, že je v komatu.. Prý ho zmlátil nějaký rom v podchodu, kvůli peněžence s pár drobákama. A asi tři měsíce na to našla babička tetu, jak se svíjí bolestma v břichu. Ihnet pro ni přijela záchranka ale boj nezvládla a přišla jsem i o ni. Tetza byla skvělý člověk, který mě toho v životě strašně moc naučil, ikdyž si to možná ani neuvědomovala. Babička z toho byla už na prášky, ale jediným štěstím bylo, že se probudil děda. Všichni jsme měli takovou radost! Bohužel, neoslavovali jsme velmi dlouho. Dozvěděli jsme se totiž, že si nic nepamatuje. Sice po pár dnech se mu něco začalo vracet, ale pletl si nás. Mozek mu nedokázal fungovat jako normálnímu člověku a musel jít do péče sestřiček, které přesně věděli, jak se k dědovi chovat. Naštěstí se všechno po těchto věcech trošku sklidnilo. Jenomže stále sem tady byla já. Ta, která vždycky musí přijít a odhalit něco, co by se snad asni nikdo neměl dozvědět. Zjistila jsem totiž, že mamka podvádí taťku. Věděla jsem ale, že na taťku toho je teď moc a nemohla jsem něco říct. Všechna ta úmrtí a úrazy byly totiž z jeho rodiny, z taťkovi strany. Nikomu sem tedy nic neřekla, a tvářila jsem se, že je všechno v pořádku. Netrvalo dlouho, a byla tu další pohroma, u které se mi málem zhroutil svět. Děda na svoje zranění zemřel. A aby toho nebylo málo, cestou na pohřeb jsme měli bouračku. Nebylo to nic moc velkého a nikomu se nic nestalo, ale auto bylo rozbité a my byli v šoku. Když se všechno uklidnilo, rozhodla jsem se, že musím něco udělat proto, aby máma přestala taťku podvádět a zůstala s námi. To se mi bohužel nepodařilo. Spíš sem zavinila to, že se matka odstěhovala. A rím jsem přišla o dalšího člena rodiny. Přesto mi babička říkávala, a stále říká," že život jde dál,a s ním i my"." že se nemůžeme ohlížet zpátky na to, co bylo, i když by jsme nejradši vrátili ty krásné chvíle prožité s lidmi, kteří se nám už nikdy nevrátí"
Jdeme dál.

Neohlížej se!

27. srpna 2012 v 15:05 | Emily Immortel |  Můj život
Asi každého z nás potkalo v životě něco, co mu naprosto změnilo život. Mohla to být příjemná věc, ale také nepříjemná. Někomu změní život láska, někomu rozvod. Někomu zase ten malý zázrak, který se narodí ženě a muži na důkaz jejich lásky a chtíče. Někomu se nenarodí dítě, ale adoptuje si ho a miluje ho jako svoje vlastní, u někoho je to pes. Nejlepší přítel člověka jak se říká. Každý z nás problouvá životem s nějakám snem, s přáním o kterém ví, že ho může uskutečnit, ale každý, skoro každý máme v životě sen, o kterém víme, že se nám nikdy nesplní, ale je to dobře. Všichni nemůžeme mít všechno.. Mnoho z nás, ale i já se perkrát za život polituju, sama sobě říkám "Proč já?" . Jsou okamžiky, ve kterých bych nejradši chtěla vypnout čas aby neplynul tak rychle, aby nešel dál. Stárneme, časem, podle věku začneme každý od života chtít něco úplně jiného.

Byla jsem ta malá princezna, kterou každý obdivoval. Za svého okolí jsem často slýchávala "Podívejte, jak má krásné a velké kukadla". "Jů, ta má ale krásné vlásky". Bylo toho hodně, a bylo neuvěřitelně příjemné to poslouchat. Jenomže jak šel čas a já stárla, už sem nebyla ta roztomilá holčička, nad kterou se každý rozplýval. Začínala jsem být lidem trošku naobtíž. I když to nikdy nepřiznali, s odstupem času to teď tak vidím. Ale i z tohohle jsem díky času vyrostla, a stala se ze mě, jak mnoho lidí říká "mladá slečna". Začala jsem se víc učit a věnovat se zvířatům. Máme doma mnoho ještěrek, hadů, ale i křečků, andulku, potkana, a nebo agamy vousaté. Je to takový soukromí zverimex. A dělá to hodně lidí, ale né všichni si uvědomují to, co třeba já. Každý měsíc se u nás doma narodí stovka úžasných tvorů, kteří jednou někomu udělají radost. Jenomže čas běží, hodiny tikají.. a my musíme jít dál, je to život, lidé se mění a já už jednou čekám, co ze mě jednou bude. Těším se na okamžik, kdy i já budu mít své miminko, nebo i vnoučata?

Kam dál